Schody - část první

//Pozor - je to strašně dlouhý// Jednoho dne nastal čas vztyčit schody do podkroví. Vycházelo mi to na točité schodiště, částečně stáčené kol prohnutého středového sloupu, nepravidelného půdorysu a proměnného stoupání. (Víc už to zkomplikovat nešlo). Vlastně jo - chtěl jsem to dělat z masívu, sehnal jsem široké fošny, které se samozřejmě lehce kroutily. Zvolil jsem proto metodu "step by step". Inženýrská činnost spočívala v jednodenním pokusnictví se zapůjčenou lejzrovou vodováhou (skvělá věc když se nemáte čeho chytit). 

 Nejdřív bylo potřeba zjistit počet stupňů ve vazbě na šíři nášlapu (tedy zvolit vzdálenost tzv. výstupní čáry od sloupu). Zvolil jsem šíři nášlapu 33 cm asi ve dvou třetinách délky stupně od sloupu.

 Výška stupně vychází na 20,5 cm, s tím, že první stupeň má o 1 cm víc (což neva, páč člověk je seštelovanej tak, že na první schod si automaticky přišlápne). Pomocí laťek jsem si představoval hrany stupňů.

 Pak jsem obešel stodolu hledaje vhodně zahnutý kus dřeva na první schodnici. Našel jsem habrovou fošnu, a nezatížen předsudky jsem ji vzal do práce. Habr je totiž strašná houžev.

 Fošnu jsem nahrubo seříz a přiložil na místo. Pomocí lejzrové vodováhy jsem nakreslil dlaby na stupně a podstupnice a pak tuze trápil frézku, co to šlo.

 Stupnice jsou z dubových fošen, podstupnice z jasanu. Vybíral jsem vždycky kresbu dřeva tak, aby to dávalo smysl. ("Františku, usmívej se!" "Provedu!").

 Mno a tak to šlo den za dnem, kus po kuse. Podstupnice je vždy zadlabaná na pero do spodní i horní stupnice, což při křivosti fošen občas představovalo zajímavý úkol vyfrézovat křivou drážku - šlo to pomocí latě s hřebíčky, která se natloukla na obrobek jako doraz frézky. 

 Většina stupnic je z jednoho kusu, ale největší plachty délky 1,8 m a šíře 70 cm jsem musel lepit z více kusů. Na vkládané pero. Kvůli velké nepřesnosti jsem použil PUR lepidlo, které milosrdně nabobtná..

 Svébytný úkol bylo vždy sundat kůru z habrových fošen. Nejde to. Dlátem to nejde o něco líp. Takže příště bych ji nechal kontrolovaně odpouchnout na dešti. Nicméně odlabkáním schodnic vznikl docela zajímavý povrch.

 Diagonální stupnice v rozích jsme nejdřív vyřízli z vlnité lepenky, byla by to jinak až moc deskriptiva..

 Když jsme u těch dřev - sloup je kmen akátu. Je sice tvrdý, ale dá se aspoň po vláknech trhat.

 Při práci se v kamnech objevila čertí hlava. Obecně to při stavbě schodů není nutná podmínka, je ovšem lepší, když se tak stane.

 Trochu náročné bylo vyrobit druhou schodnici a pak ji nasadit na schody zboku tak, aby stupnice a podstupnice zapadly do dlabů. Metoda pokus - omyl - oprava (pouze pro trpělivé jedince..). Hodně pomůže, když si stanovíte míru přesnosti. Když se rozhodnete, že škvíru do několika milimetrů honit nebudete, máte půl hotovo.

Nespočetněkrát mě napadalo, jak si člověk hodně ulehčí tím, že pracuje s rovinou a pravoúhle. Nicméně taky se tím o hodně připravuje. Dala by se zde rozvést úvaha, že volná křivka je "čára živá", kdežto přímka je "čára mrtvá", přičemž definované křivky tvoří jakýsi přechod.

Jonatán dohlíží na průběh prací.

Někdo to vidí, někdo ne. Po přiložení třetí schodnice vznikl "uroborní koutek". Veselá ryba prohání naprdlýho krokodýla. Chcete-li.

Schodiště bude vyneseno schodnicemi na nožičkách, první stupně jsou zatím podloženy, bude tu komůrka na vysavač.

Nakonec jsme schodiště rozebrali a jednotlivé díly slepili PUR lepidlem. Protože se to nedalo nijak svorkovat, stáhnul jsem to plechovými vinglíky.

Hoblování hranky vlaštovkou můžete propadnout do takové míry, že upozadíte původní záměr - před čtvrthodinou odjet...

Detail z krokodýla. "Paleček".

Borové nožky pod druhou schodnicí. Nesou schodiště.

A takhle jsme doběhli nahoru. Poslední schodnice byla nejdelší, nejkřivější, nejtěžší, nejnevyrobitelnější..

 Někdy, až je natřu olejem, doplním druhý díl, kde teprve vynikne, že tahle schodovitá sochařina stála za to.

Kostka pod monitor

Jelikož monitor počítače má se nacházeti mírně pod úrovní očí, musel jsem mu při své výšce značně vypomoci. Akorát se to na těch knihách klátilo a ani vzhledem mě to moc neoslovovalo, nehledě na nevyužitý objem. Vytáhl jsem z palivového dřeva kousky modřínových krajin a vzal je do práce.

Detail původního "soklíku".

Výrobu jsem nefotil. Protáhnout, slepit bočnice, záda jsem připojil rybinou, což je technicky špatně, chtěl jsem si to zkusit, horní desku jsem přikolíkoval a stloukl. Olej, samozřejmě.

 A tady funkce - sklad pracovních složek. Akorát jsem někde zbrkle proměřil a o fous tam nevlezou na výšku. Kdyžtak přitluču laťku zespoda :).

Terapeutické zrcadlo pro Anežku

Někdo ve vsi vyhodil zrcadlo, asi 110 x 50 cm. Nekvalitní a na dvou místech lehce odprýsklé. Nicméně naprosto vhodné pro výrobu terapeutického zrcadla. To slouží k motivaci dětí k tomu, aby se víc vztahovali ke světu, pokud s tím maj potíže (si myslim, kdyžtak opravte).

Děti do zrcadla koukaj, kopou, slintaj a lezou po něm. Proto jsem vzal do práce 18 mm OSB jako šasi.

 

Rozhodl jsem se s tím moc konstrukčně neobtěžovat, takže na OSB jsem přilepil laťky tloušťky skla s rezervou 2 mm v tloušťce i ve vymezeném obdelníku (jak mi říkal nedávno jeden truhlář "Vůli ještě nikdo nehobloval").

Šasi překryje rám z nehraněných krasodřev - vzal jsem třešeň, mírně nahnilou a kus červeného dubu, co zbyl ze schodů.

 

 Takhle mi to přišlo dobré, dřeva jsem složil natupo, lehce zařízl pro spasování. Povrch je jednak surová běl, řez motorovkou, řez pilou, hoblovaný brus - aby to bylo pestré (jde o to, k jakému světu chcete, aby se dítě vztahovalo :) ). Hrany jsem bral vlaštovkou, nebo kozí nožkou dle potřeby.

Vždycky se těším, co z toho vyleze v oleji...

 

 Zrcadlo jsem přilepil dvoustrannou montážní páskou - takovou tou houbovitou, jen proto, že jsem o ni zakopl, šlo by to silikonem (nebo vůbec, ale přišlo mi to odolnější proti rozbití = nevysype se) Okraj šasi jsem provrtal a rám přivrutal 5 x 50.

 Agnes se nová hračka docela zamlouvá.

Cinkovaná truhla

Vyslechněte historku poučnou, jak jsem stavěl truhlu. Jste-li truhláři, nečtěte, mohlo by to ve vás vyvolat nepříjemné vzpomínky.. Pomalu se blížil rok od chvíle, kdy jsem slíbil truhlu, nastal tedy čas činů. Takhle vypadal plánek:

Vybral jsem modřínová prkna s bělí, "ať je to hezký". Protáhnul jsem je na 17 mm (pokusem určená tloušťka, která se mi nejvíc líbila), shobloval hrany na vytuněné hoblici (viz článek o tjůningu hoblice) do roviny a slepil natupo.

 Tohle je jen okrasné foto z dílny.. kudrlinky. Cinkování - tedy spojování na rybinu je docela dobrá škola soustředění. Špatně říznete jednou... Cinky jsem kreslil podle šablonky, kterou jsem si slepil z odřezků dubu - jinak by mě šlahlo už jen z rozkreslování.. Vyřezat a vysekat cinky na tuhle truhlu mi trvalo celý den. Vše docela pasovalo, a tu se to stalo. Ale dřív, než vypovím tu hrůznou historku, odbočím ke kování.

  Koupíte v železářství takovéhle panty, žárově zinkované a tedy pro daný účel ošklivě žlutoskvoucí.

Zinek docela dobře oxiduje, nechal jsem tedy panty "podusit" v rozjetých kamnech přes noc.

Zoxidovanou vrstvičku pak snadno očistíte dráťákem a panty se nám začínají k truhle hodit. Asi jsou odbornější postupy, ale zjistil jsem, že když se panty hned po kartáčování nasliní, lehce začernají a nereznou (hned).

Pak jsem se logicky ocitnul před problémem, jak panty připevnit. Vruty k tomu prostě ne a ne a nepasovaly. Takže zahnutý hřebík, nebo železný nýtek - stejně jsem si to chtěl někdy vyzkoušet. Vzal jsem popuštěnou ocel co jsem vyhrabal z ohniště. Nařezal kusyo 4 mm delší než byla tloušťka spojovaného materiálu a roztloukl je předem ve svěráku na jednom konci, pak navlíknul panty a rozklepal druhý konec. Šlo to dobře. Než jsem si všimnul, že jeden pant mám opačně.. je to dost nerozebiratelný spoj (takže flexa a repete).

A tady začíná slíbená tragédie. Zapochyboval jsem. Bude to natupo lepené dřevo držet? A nenapadlo mě nic hloupějšího, než přilepit a přikolíkovat zevnitř svlaky.

Tady odbočka ke kolíkování - kdosi to furt nemohl pochopit, že se natluče hranatý kolík do kulaté díry. Pěkně to pak táhne (= drží).

Pěkně jsem truhlu slepil, natřel olejem, navlíknul uší z ohlávky na kozu (u nás v železářství tuto užitečnou věc ještě prodávají) a odnesl tu parádu domů, za pár dní jsme ji měli při návštěvě předat.

 

A celé se to zkroutilo jak sviňa.

 

 Takže si zapište za ušiska: svlak se na lepené dřevo nepřipevňuje v celé délce, ale pouze v jednom místě, pročež bývá vsazen do rybinové drážky, by se dřevo při změnách vlhkosti hýbati mohlo a necvičilo spartakiádu.
Truhlu jsem musel rozebrat na dílce, odsekat svlaky, znova sesadit, slepit, zanýtovat, do víka vsadit ony svlaky na rybinu, protože se odmítalo narovnat a taktak jsem ji stihl předat. Nejde o to nedělat chyby, ale poučit se z nich, že.

Vylepšení hoblice

Klečet na židli a něco pižlat se mi už zajídalo, koupil jsem proto za skvělé tři tisíce starou hoblici. Klasická dvoumetrová, bouček,  ročník 1972, "odpolední směna" - soudím podle nepřesného spasování čepů na vozíku, což funkci nevadí. Zachrochtal jsem. 

Záhy jsem však zjistil, že se na hoblici nedá hoblovat hrana delšího prkna, neřku-li třeba dlabat do něj dlab. Proto jsem po chvíli brouzdání zvolil cestu doplnění dvou nožek s posuvnými patkami. Schránil jsem pár odřezků dubu (na nožky) a borovice na patky (měkké dřevo, aby nedělalo stopy).

Hoblice krátce po zabydlení.

Detail přeplátování nožky s naznačenými dírami pro drátěný závěs patky. Původně jsem chtěl spoj všelijak prokolíkovat, poté, ce jsem se za něj pověsil - a nic se nestalo - jsem od toho upustil.

Jelikož nejde o vzhled, vybrutil jsem díry rovnou dvacítkou spirálem. Ó jaká lahoda moct si upnout dřevo do vozíku mezi poděráky..

No a teď konečně pochopíte, o co jde. Všelikými důmyslnými způsoby jsem připevnil nožky tak, aby nebránily provozu ani rozebiratelnosti hoblice. Patky jou připevněny drátem o průměru 10 mm (zemnící drát) ve tvaru "U". Ohnout šel překvapivě dobře.

 A tohle teď můžu! Tohle hrozné habrové bago je budoucí schodnice, ze které je potřeba doslova osochat kůru. O schodech vyjde velký jarní speciál, stay tuned!