Cinkovaná truhla

Vyslechněte historku poučnou, jak jsem stavěl truhlu. Jste-li truhláři, nečtěte, mohlo by to ve vás vyvolat nepříjemné vzpomínky.. Pomalu se blížil rok od chvíle, kdy jsem slíbil truhlu, nastal tedy čas činů. Takhle vypadal plánek:

Vybral jsem modřínová prkna s bělí, "ať je to hezký". Protáhnul jsem je na 17 mm (pokusem určená tloušťka, která se mi nejvíc líbila), shobloval hrany na vytuněné hoblici (viz článek o tjůningu hoblice) do roviny a slepil natupo.

 Tohle je jen okrasné foto z dílny.. kudrlinky. Cinkování - tedy spojování na rybinu je docela dobrá škola soustředění. Špatně říznete jednou... Cinky jsem kreslil podle šablonky, kterou jsem si slepil z odřezků dubu - jinak by mě šlahlo už jen z rozkreslování.. Vyřezat a vysekat cinky na tuhle truhlu mi trvalo celý den. Vše docela pasovalo, a tu se to stalo. Ale dřív, než vypovím tu hrůznou historku, odbočím ke kování.

  Koupíte v železářství takovéhle panty, žárově zinkované a tedy pro daný účel ošklivě žlutoskvoucí.

Zinek docela dobře oxiduje, nechal jsem tedy panty "podusit" v rozjetých kamnech přes noc.

Zoxidovanou vrstvičku pak snadno očistíte dráťákem a panty se nám začínají k truhle hodit. Asi jsou odbornější postupy, ale zjistil jsem, že když se panty hned po kartáčování nasliní, lehce začernají a nereznou (hned).

Pak jsem se logicky ocitnul před problémem, jak panty připevnit. Vruty k tomu prostě ne a ne a nepasovaly. Takže zahnutý hřebík, nebo železný nýtek - stejně jsem si to chtěl někdy vyzkoušet. Vzal jsem popuštěnou ocel co jsem vyhrabal z ohniště. Nařezal kusyo 4 mm delší než byla tloušťka spojovaného materiálu a roztloukl je předem ve svěráku na jednom konci, pak navlíknul panty a rozklepal druhý konec. Šlo to dobře. Než jsem si všimnul, že jeden pant mám opačně.. je to dost nerozebiratelný spoj (takže flexa a repete).

A tady začíná slíbená tragédie. Zapochyboval jsem. Bude to natupo lepené dřevo držet? A nenapadlo mě nic hloupějšího, než přilepit a přikolíkovat zevnitř svlaky.

Tady odbočka ke kolíkování - kdosi to furt nemohl pochopit, že se natluče hranatý kolík do kulaté díry. Pěkně to pak táhne (= drží).

Pěkně jsem truhlu slepil, natřel olejem, navlíknul uší z ohlávky na kozu (u nás v železářství tuto užitečnou věc ještě prodávají) a odnesl tu parádu domů, za pár dní jsme ji měli při návštěvě předat.

 

A celé se to zkroutilo jak sviňa.

 

 Takže si zapište za ušiska: svlak se na lepené dřevo nepřipevňuje v celé délce, ale pouze v jednom místě, pročež bývá vsazen do rybinové drážky, by se dřevo při změnách vlhkosti hýbati mohlo a necvičilo spartakiádu.
Truhlu jsem musel rozebrat na dílce, odsekat svlaky, znova sesadit, slepit, zanýtovat, do víka vsadit ony svlaky na rybinu, protože se odmítalo narovnat a taktak jsem ji stihl předat. Nejde o to nedělat chyby, ale poučit se z nich, že.

Vylepšení hoblice

Klečet na židli a něco pižlat se mi už zajídalo, koupil jsem proto za skvělé tři tisíce starou hoblici. Klasická dvoumetrová, bouček,  ročník 1972, "odpolední směna" - soudím podle nepřesného spasování čepů na vozíku, což funkci nevadí. Zachrochtal jsem. 

Záhy jsem však zjistil, že se na hoblici nedá hoblovat hrana delšího prkna, neřku-li třeba dlabat do něj dlab. Proto jsem po chvíli brouzdání zvolil cestu doplnění dvou nožek s posuvnými patkami. Schránil jsem pár odřezků dubu (na nožky) a borovice na patky (měkké dřevo, aby nedělalo stopy).

Hoblice krátce po zabydlení.

Detail přeplátování nožky s naznačenými dírami pro drátěný závěs patky. Původně jsem chtěl spoj všelijak prokolíkovat, poté, ce jsem se za něj pověsil - a nic se nestalo - jsem od toho upustil.

Jelikož nejde o vzhled, vybrutil jsem díry rovnou dvacítkou spirálem. Ó jaká lahoda moct si upnout dřevo do vozíku mezi poděráky..

No a teď konečně pochopíte, o co jde. Všelikými důmyslnými způsoby jsem připevnil nožky tak, aby nebránily provozu ani rozebiratelnosti hoblice. Patky jou připevněny drátem o průměru 10 mm (zemnící drát) ve tvaru "U". Ohnout šel překvapivě dobře.

 A tohle teď můžu! Tohle hrozné habrové bago je budoucí schodnice, ze které je potřeba doslova osochat kůru. O schodech vyjde velký jarní speciál, stay tuned!

Vařečka

Zuzka koupila větší mísu na chleba. Jednou jsem pomáhal míchat těsto a takřka mě rozezlilo, že výrobce vařeček je vyrábí přesně tak, aby se vám míchalo nepohodlně, ruka v křeči a mozol na cestě. Chce to zkrátka macatější rukojeť. Po úderné hodince ve stodole jsem dodal modřínový prototyp.

Vyřezáno přímočarkou z prkna, výduť jsem vzal flexou, rukojeť je hoblovaná vlaštovkou. Nejhorší byla ta díra (neprasknout to) - až potom mi Zuzka řekla, že tam žádná dírka být nemusí..

V provozní zkoušce schváleno, starou vařečku jsme hodili do kamen. Taková blbost, řeklo by se, a jak zpříjemní práci!

Vřesce - čilaut

Nakonec ještě pár fotek z oslavy nového bydlení. Lidi jsou rozmazaní, protože nejsou důležití.

Vřesce - kuchyně

Kuchyni nesmíme z mnoha důvodů podcenit (životní moudro). 

Jako barovou desku jsem "naohýbal" vrbovou fošnu. Vrba má zajímavou kresbu, probarvené jádro, je měkká, ale na nenamáhané kousky nábytku se hodí. 

 

Chtěl jsem minimalizovat prořez, protože dřeva nebylo nazbyt, a trochu jsem se v té deskriptivě zamotal.. nakonec to dobře dopadlo.

Ta vrba byla kácená v létě, zkroucená. Takový je život, a poněvadž na těle taky nemáme rovnou plošku, nijak jsem ji nepřetvářel, jen zbrousil v její křivosti. Styčné plochy jsem zhobloval a desku spojil na vkládané pero.

I tu se nastěhovala rodinka a pracovní podmínky nabyly vyššího stupně obtížnosti..

Takhle prokoukne vrbka pod olejem. Jádro, běl, zahnilá rozsocha.. Nerovnosti na spojích řeší například pár tahů kozí nožkou.

Jako narostlá.. (= připěněná).

Na dvorku zatím probíhalo alegorické defilé nábytku.

Martin zatím v rychlosti z různých odřezků ztloukl "džezové zvíře". Nožka se trefila přesně na vývod vody ze zdi. Vývod jsme lehce přemontovali a nožku operovali zeštíhlujícím okrasným řezem.

Děti už spí (zaplaťpánbu), osazujeme mycí zvíře a dubovou pracovní kuchyňskou desku. V popelnici jsem našel vyhozené akvárium, a ta zářivka z něj pásne pěkně pod barovou desku (obecně doporučuju občas nakouknout do pražských popelnic). Vzniklo tak decentní osvětlení pracovní plochy.

Ranní momentka v koupelnových dveřích.

Ženy ve vší vážnosti určují výšku a druh dřeva zbývajícího laloku pracovní plochy. Džezové zvíře zvědavě přihlíží.

Vyhrála to vrba nad dubem a kaštanem. Nahrubo jsem ji rozměřil a spojil na vkládané pero.

Nahrubo osazeno. Na jedné straně jsou "dané tvary" - kontakt se zbylou plochou a kontakt se zděnou částí. Nakreslil jsem přibližný tvar laloku s ohledem na jeho polohu a potřebu procházet kolem. Čistě oblý tvar tam nepasoval, lehce oblená lomenice pasovala lépe.

Výšku jsem dohnal zbytky borového hranolu. Pro tento detail se vžil název "waldorfské kostičky". Budou pohledové, jen lehce lehce obroušené aby ztratily třísky. 

Snem paní domu byly šuplíky na lžíce a kuchyňské nářadí. Dva stejné šuplíky jsme našli, z pár prken jsem vyrobil vestavěné police a horní díl s šuplíkovými pojezdy. Lyžiny šuplíků byly dost ošoupané, přidal jsem jim modřínový nákližek a pojezdy jsou dubové. Namydleno, aby se to lépe šoupalo. Jako zdobný detail zakončení zděné části padla dvě "sluníčka" odřezaná z polínka na topení (švestka).

Zpět k desce - připěnit. Různá ostrá místa opět doladila kozí nožka.

Na závěrečné focení jsme si pozvali modelku.

A ještě pohled ze světnice. Po pravé straně se paní domu dvoří džezové zvíře.

Tímhle považuju téma našeho noudizajnového baukumštu ve Vřescích za vyčerpané. V srpnu snad začneme u nás. Jdu spát.

Vřesce - dveře a prahy

Dneska se podíváte na to, jak se z "ničeho" dělají dveře a futra. Ve stavení byly dvoukřídlé dveře, docela zdravé. Šíře 57 cm postačuje pro koupelnu a komoru.

Obrousili jsme je, výsledná povrchovka ještě není jasná, možná přijdou přitmavit.

Jako vstupní dveře jsme použili tento epesní kousek kdysevá vyhozený z Krumlovského zámku, který z půdních zásob věnoval jeden kamarád.

Perný den se škrabkou a bruskou a jsou "jako nové". Úvozovky používám proto, že takové oživené staré dveře mají oproti novým mnoho výhod. Seženete je za nic, a je to zpravidla poctivá truhlařina, ne náhodný slepenec z velikejch obchodů se šuntem. Navíc omšely životem a nesou tomu odpovídající patinu. Taky se to staré dřevo pod olejem krásně vybarví, což jsem zapoměl nafotit. Jedidnu nevýhodu dveře měly - někdo je seřezával, aby byly kratší - i bez toho by byly krátké. Lupnul jsem tam odřezek podlahy na vkládané pero.

Falc jsem dofrézoval horní frézkou - šlo by to vyřezat, ale tohle bylo rychlejší.

Futra se z ničeho vyrábí následovně: Martin vykostil další krokev ze stodoly a jeden vazní trám jsme nařezali na dvoumetry a nechali rozdělit na pásovce na fošny 55 mm (odtud pochází zelená patinka mechu a lišejníků).

Na cirkuli jsme vyřízli falc. Na nerovných krokvích byl rovný řez docela potíž, proto jsme použili jen dva kusy krokve a zbytek z fošen, ty se výrazně lépe opracovávaly (podotýkám, že spěcháme..).

Dílce jsme spojili na ostřih, spoj je zajištěn kolíkem. Protože bočnice přečnívala horní díl, seškrábl jsem je kozí nožkou (duté dláto) a máme hned ozdobu.. Futra jsme stloukli do pravého úhlu latí, zaklínkovali na místě a zapěnili. Jedny dveře bylo potřeba koupit - s námahou se dal vybrat 1 kus z 8 skladovaných, což samozřejmě souvisí s tím, že jsme museli šetřit a přehrabovat se low-endem ve veleobchodu.

Spáry zalátat pěníkem, dopěnit a můžete prásknout dveřma.

Práh odděluje. Zejména vstupní práh odděluje vnitřní od vnějšího. Dle vlastní úvahy mu můžete věnovat patřičnou pozornost. Vzal jsem tedy do práce tenhle kousek dubové fošny v radiálním řezu. Byla trochu opršelá. Jdou různé řeči, že dub vodou zčerná, tak jsem to zkusil a pokud ta voda nepřijde do styku s kovem, tak se moc neděje. 

Improvizovaná "hoblice". Na hrubou práci stačí kovový hoblík Narex.

Hoblovat dubovou plochu lícové strany byl zážitek. Ještě že dub je k opracování vstřícné dřevo - jen, kdyby nebylo tak tvrdé.. Echtovní indický hoblík Anant no. 5 se jevil jako dostatečný kalibr. Že je potřeba stáhnout želízko a klopku na minimální třísku bych ani nemusel psát, páč po několika tazích vám dojde, že jinak si na dubu ani neškrtnete.

Obligátní olej, aby bylo na co koukat.

Foto vstup - doplním, hned, jak to vyfotím...

 Dětem do pokoje přišel práh z třešně. Je to takové šperkové dřevo.