//Pozor - je to strašně dlouhý// Jednoho dne nastal čas vztyčit schody do podkroví. Vycházelo mi to na točité schodiště, částečně stáčené kol prohnutého středového sloupu, nepravidelného půdorysu a proměnného stoupání. (Víc už to zkomplikovat nešlo). Vlastně jo - chtěl jsem to dělat z masívu, sehnal jsem široké fošny, které se samozřejmě lehce kroutily. Zvolil jsem proto metodu "step by step". Inženýrská činnost spočívala v jednodenním pokusnictví se zapůjčenou lejzrovou vodováhou (skvělá věc když se nemáte čeho chytit).
Nejdřív bylo potřeba zjistit počet stupňů ve vazbě na šíři nášlapu (tedy zvolit vzdálenost tzv. výstupní čáry od sloupu). Zvolil jsem šíři nášlapu 33 cm asi ve dvou třetinách délky stupně od sloupu.
Výška stupně vychází na 20,5 cm, s tím, že první stupeň má o 1 cm víc (což neva, páč člověk je seštelovanej tak, že na první schod si automaticky přišlápne). Pomocí laťek jsem si představoval hrany stupňů.
Pak jsem obešel stodolu hledaje vhodně zahnutý kus dřeva na první schodnici. Našel jsem habrovou fošnu, a nezatížen předsudky jsem ji vzal do práce. Habr je totiž strašná houžev.
Fošnu jsem nahrubo seříz a přiložil na místo. Pomocí lejzrové vodováhy jsem nakreslil dlaby na stupně a podstupnice a pak tuze trápil frézku, co to šlo.
Stupnice jsou z dubových fošen, podstupnice z jasanu. Vybíral jsem
vždycky kresbu dřeva tak, aby to dávalo smysl. ("Františku, usmívej se!"
"Provedu!").
Mno a tak to šlo den za dnem, kus po kuse. Podstupnice je vždy zadlabaná na pero do spodní i horní stupnice, což při křivosti fošen občas představovalo zajímavý úkol vyfrézovat křivou drážku - šlo to pomocí latě s hřebíčky, která se natloukla na obrobek jako doraz frézky.
Většina stupnic je z jednoho kusu, ale největší plachty délky 1,8 m a šíře 70 cm jsem musel lepit z více kusů. Na vkládané pero. Kvůli velké nepřesnosti jsem použil PUR lepidlo, které milosrdně nabobtná..
Svébytný úkol bylo vždy sundat kůru z habrových fošen. Nejde to. Dlátem to nejde o něco líp. Takže příště bych ji nechal kontrolovaně odpouchnout na dešti. Nicméně odlabkáním schodnic vznikl docela zajímavý povrch.
Diagonální stupnice v rozích jsme nejdřív vyřízli z vlnité lepenky, byla by to jinak až moc deskriptiva..
Když jsme u těch dřev - sloup je kmen akátu. Je sice tvrdý, ale dá se aspoň po vláknech trhat.
Při práci se v kamnech objevila čertí hlava. Obecně to při stavbě schodů není nutná podmínka, je ovšem lepší, když se tak stane.
Trochu náročné bylo vyrobit druhou schodnici a pak ji nasadit na schody zboku tak, aby stupnice a podstupnice zapadly do dlabů. Metoda pokus - omyl - oprava (pouze pro trpělivé jedince..). Hodně pomůže, když si stanovíte míru přesnosti. Když se rozhodnete, že škvíru do několika milimetrů honit nebudete, máte půl hotovo.
Nespočetněkrát mě napadalo, jak si člověk hodně ulehčí tím, že pracuje s rovinou a pravoúhle. Nicméně taky se tím o hodně připravuje. Dala by se zde rozvést úvaha, že volná křivka je "čára živá", kdežto přímka je "čára mrtvá", přičemž definované křivky tvoří jakýsi přechod.
Jonatán dohlíží na průběh prací.
Někdo to vidí, někdo ne. Po přiložení třetí schodnice vznikl "uroborní koutek". Veselá ryba prohání naprdlýho krokodýla. Chcete-li.
Schodiště bude vyneseno schodnicemi na nožičkách, první stupně jsou zatím podloženy, bude tu komůrka na vysavač.
Nakonec jsme schodiště rozebrali a jednotlivé díly slepili PUR lepidlem. Protože se to nedalo nijak svorkovat, stáhnul jsem to plechovými vinglíky.
Hoblování hranky vlaštovkou můžete propadnout do takové míry, že upozadíte původní záměr - před čtvrthodinou odjet...
Detail z krokodýla. "Paleček".
Borové nožky pod druhou schodnicí. Nesou schodiště.
A takhle jsme doběhli nahoru. Poslední schodnice byla nejdelší, nejkřivější, nejtěžší, nejnevyrobitelnější..
Někdy, až je natřu olejem, doplním druhý díl, kde teprve vynikne, že tahle schodovitá sochařina stála za to.